Machruju na druhý…

Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Téměř každý, kdo se věnuje osobnímu rozvoji či duchovnímu rozvoji se propracuje ke stavu, kdy „machruje na druhý“. Vždy, když přichází nový zájemce o mé služby duchovního průvodce, má jisté představy. Přesně ví, co dělá naprosto dobře a přesně umí označit, co se mu nedaří. Ba dokonce i ví, kdo za tím stojí. Samozřejmě kdo …. No přeci ti druzí. Avšak hned na úvodní schůzce si vyjasňujeme role. Představy klientů o duchovním rozvoji často neodpovídají samotné práci na sobě, která se žádá, aby se osobnost rozvíjela správným směrem. Jde o to, že se mylně domnívají, co už umí a ví a chtějí pomoc jednostrannou a ideálně branou jako službu.
Jak to vypadá? Ve skrytém smyslu asi takhle „Chci po Tobě toto, s tímto mi pomoz, do ničeho jiného mi nemluv. Já platím, já rozhoduju, ty se smejkej“. Omyl přátelé. Ten, kdo rozhoduje, co se učit a jak se učit, nejste vy, ale vesmír. A ten, kdo předává instrukce, pokyny a směr je vesmír a průvodce. A jaký rozsah učení zvolit, o tom rozhoduje zase jen vesmír a průvodce.

 

Už vím a tak machruju

 

Když už se člověk smíří konečně s tím, že pravdu… a vnímání má zvrhlé… Pochopí, že názor není pravda a pochopí, že za jeho vnímáním jsou jen a jen emoce, soudy a úhel pohledu oběti a pachatele, začne mít pocit, že už ví a může dávat rady.

Přece už vím, tohle mám za sebou. Ale ouha přátelé. Zase omyl. Pokud jste došli až sem a víte, že nemáte soudit, tak už zbývá jen pochopit, že poradit někomu, je také soud.

 

Machrujeme sami na sebe, machrujeme na druhé

Machrování jsou soudy…

 

Všechno, co děláme, děláme za nějakým účelem. A má to tak každý. Jenže každý účel není prospěchem všech. Každý má své nastavení a stupeň machrování. Machrujeme, kudy chodíme. Udělali jsme určitý posun na svém vývoji a namísto toho, abychom soucitně zvýšili činnosti očisty, machrujeme na druhé, co by bylo lepší. My už to víme. Radíme a namlouváme si, že pomáháme. Nebylo by třeba lepší, někdy se zeptat právě toho, kdo se v tom plácá, jestli chce pomoci místo okamžité rady? Každý je v každé chvíli TEĎ před dalším rozhodnutím, co se sebou dál. Každý v každé chvíli TEĎ rozhoduje o tom, co zítra dostane za dary života. Každý, kdo pracuje na rozvoji osobnosti a svojí čistotě charakteru by se měl ptát sám sebe. Je machrování a vyjadřování rad svým známým či blízkým smyslem života?

 

Rada nad platinu

 

Všichni, kdo se dali na duchovní cestu, nebo chcete-li na cestu osobního rozvoje a cestu za poznáním to myslí dobře. A jistě i chtějí, aby se všichni okolo měli dobře. To nám nikdo neupírá. Jen vám přátelé jako duchovní průvodce jsem povinna a mojí odpovědností je vám sdělit, že vše má svůj čas. Všichni se vše dozví, když se mají dozvědět a jsou připraveni. Pokud tedy vašim blízkým chcete být nápomocni, VEZMĚTE TO ZA DRUHÝ KONEC. JDĚTE PŘÍKLADEM, ALE NERAĎTE.

 

NERAĎTE, jděte příkladem

 

Pokuste se podívat očima toho druhého, který se v pozici nevědění nachází. V beznaději a zoufalství neumí přijmout radu, kterou mu sdělíte. Jinými slovy radu odmítá a ocitá se v pocitu, že neví kudy kam a vy mu předhazujete, že vše dělá špatně. Tedy… VÝČITKA.

Ano, možná namítnete, že je jeho problém, když neumí přijímat, ale já vám opět oponuji. Jste to vy, kdo přijímat neumí a on vám jen nastavil zrcadlo. Protože, pokud byste přijímat uměli, nenadzvedávalo by vás jeho chování ze židle. Berte lidi kolem sebe takoví, jací jsou. A mějte je rádi takoví, jací jsou. Prostě se smiřte s tím, že má důvod, proč se v tom plácají. A dovoluji si připomenout…. BEZ SOUDŮ PROSÍM. Jediné, co na místě je: Připomenout jim, že jste tu pro ně, když budou chtít pomoc. Vybídněte, že stačí říct. Až přijde čas a budou připraveni, dají vám pokyn. Stát se průvodcem a poradcem není totiž vaše rozhodnutí, ale rozhodnutí vesmíru a těch, kteří si pro radu přijdou sami.

 

Víme a chceme pomáhat jen někomu

Víme a nepomáháme nikomu

Učme se soucitu

 

Co se tedy po nás vlastně chce? Náš svět je plný krásy a je rovněž plný utrpení. Většina lidí před utrpením zavírá oči tím, že je vytěsňuje. Nebo naopak tím, že si splní svoji úlohu při nějaké benefiční akci. Tím uchlácholí svoje svědomí a pak se celý rok stará o sebe a své nejbližší. „Ono to v dnešní době jinak nejde“, obhajuje se. Čímž v podstatě utrpení opět vytěsní. Abychom utrpení pochopili a zpracovali, nelze ho obejít. Je nutné je přijmout a začít na něm pracovat. Ustavičně a poctivě. Ve fázi, kdy pochopíme, v čem spočívá pomoc, naše práce nekončí.

Jakmile si uvědomíme, že nemáme soudit a radit je zde další krok. Machrování propusťte a učte se soucitu.

 

Duchovní rozvoj nemá konec

Duchovní rozvoj má výstupy

 

Učit se dá na všem, co přichází. Nemáme soudit a nemáme radit, ale víme, kam až sahají soudy? Jsme tak nějak v systému nastaveni, že vyjadřovat své názory je správné. Připomeňme si ale, co je smyslem života. Připomeňme si, že požehnání narodit se jako člověk, či narodit se jako brouk, či stát se květinou nebo plevelem dostali všichni.

Ne ne, my nejsme ti, kteří mají určovat, koho zašlápnout, zastřelit a koho podpořit. Smysl našeho života je v přirozenosti a radosti z něj. A jestliže někomu dělá radost, když zašlápne brouka, zastřelí lišku nebo radí, je to jen výstup pro vesmír, že zatím nebylo pochopeno.

Ne, ne, není to tak, že Vám kážu, abyste trpěli.  Je to tak, že je třeba pracovat na pochopení soucitu. Soucit není lítost a nemá ani co dělat s úhlem pohledu oběti. Učit se soucit je naší životní cestou a náplní života vůbec.

 

Je stále se co učit

Nemachrujme

 

Pokud máte nutkání někomu radit, udělejte to až tehdy, až přijde čas. Učme se sdělovat, když jsme požádáni. Na požádání i já nyní předávám vyšší pravdy. Vše spočívá v jednoduchosti uchopení. Třeba začněte tím, že povadlé růži vysvětlíte, že je stejně důležitá, jako ty, které jsou plné života. Soucit se učit je smyslem života stejně, jako radovat se z krásného a pomáhat všem na planetě rovnoměrně.

Více na Kurzy Školy zdravého života nebo Kurzy Brány Zdraví